Být členem folklorního souboru neznamená jen pravidelně trénovat, škrobit kroj a vystupovat po republice. Jednou za čas se objeví příležitost předat naše krásné tradiční tance a písně lidem v jiných koutech světa, a takovou příležitost je třeba chytit, jak se říká, za pačesy. Slovo dalo slovo a soubor Ondřejnica se v únoru vydal na jednu ze svých nejdelších cest, tentokrát až do Peru.
První kontakt s peruánskou kulturou, ochutnání prvních exotických dobrot, poznávání tanečních souborů z různých koutů světa a především předvedení lašských písní a tanců, to byl náš festivalový týden v Limě. Hned ze začátku jsme absolvovali sportovní den, do kterého byly zapojeny všechny pozvané soubory. Kromě zážitků ze sportovního klání s Kolumbijci jsme v tento den všichni objevili kouzlo peruánského podnebí: i když je zataženo, člověk se okamžitě spálí. A protože jen hrstka z nás se prozíravě namazala i opalovacím krémem, tak jsme po mnoho dalších dnů chodili červení jako raci.
Už první večer jsme nelenili a za doprovodu cimbálové muziky Ondřejnica vystoupili s hodinovým pásmem na Velvyslanectví ČR v Limě. V dalších dnech jsme vyrazili na pláž, objevili obchůdky s tradičními výrobky, zažili několik záživných jízd v neskutečně chaotické a nonstop husté dopravě a jako správní Češi jsme nezapomněli průběžně testovat místní piva.
Nezapomenutelným festivalovým zážitkem však bylo každé vystoupení na obrovském pódiu v národním divadle v Limě, kde se vejde přes tisíc diváků. Festivalové publikum však musí být opravdu vytrvalé, protože vzhledem k velkému počtu účastnících se souborů trval každý večerní program přes pět hodin. Pokaždé jsme si však vážili toho, že tančíme, zpíváme a hrajeme na těchto prknech, které v Peru znamenají svět.
Druhý týden pobytu se nesl ve znamení cestování, objevování a poznávání peruánské kultury. A protože na popsání všech zážitků z tohoto putovního týdne by nestačil ani celý Staroveský zpravodaj, vezmeme to letem světem :) V Cuscu a v jeho okolí jsme vyšli na mnoho kopců, viděli jsme, co zůstalo po nájezdech Španělů z monumentálních chrámů, díky vyprávění skvělých průvodců jsme se vžili do kůže původních Kečuánců, okusili jsme lístky koky a někteří dokonce i steak z alpaky nebo pečené morče. Na vlastní oči jsme viděli Machu Picchu, neskutečné duhové hory, pestrobarevné tradiční sukně a kabátky domorodců v horských vesničkách a někteří zažili i horskou nemoc.
Pochopili jsme sepjetí Peruánců s přírodou, kteří například vždy předtím, než se napijí svého podomácku vyrobeného zkvašeného nápoje cicha trochu ulijí na zem. Není to proto, že by byli nemotorní, ale dělí se tak s Matkou Zemí se slovy „Pačamama“ a děkují jí tím za vše, co jim nabízí. Potomci Inků jsou neustále pozitivně naladění a v původním jazyce Kečua, který je vedle Španělštiny druhým úředním jazykem, neexistují zápory a slova jako nesmíš, nejde to nebo sbohem. Věří v další život, že vše na Zemi musí být v rovnováze a dualitě a všichni se oslovují sestro a bratře. Nedají na léčiva z lékáren, a když jim není dobře, jdou si do přírody nasbírat bylinky.
Dechberoucí Peru, děkujeme za všechny nezapomenutelné zážitky a věříme, že jsme si při našem odletu po vzoru potomků Inků neřekli sbohem, ale na shledanou.
Naše dobrodružná cesta se kromě vlastních úspor uskutečnila díky přispění Moravskoslezského kraje a za podpory Obce Stará Ves nad Ondřejnicí. Děkujeme.
Zita Šperlínová, LSPT Ondřejnica
